Dnes jsme se probudili do úplně ukázkového počasí. Hned první kilometry nás vrátily do reality. Za Horní Planou jsme museli vyřešit první zlomeninu – nehtu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o implantát s uměleckým odkazem, obratně jsme provedli jeho amputaci a uložili do batohu pro pozdější využití. Cesta na Jelení vrchy byla drobnou nejistotou, zda alespoň jedno z místních pohostinství bude očekávat nějaké turisty (telefony byly nedostupné). Na „jelenkách“ nás čekala jedna restaurace zavřená a druhá byla otevřená v módu „otevřeli jsme hospodu a oni nám sem budou chodit hosté?“. Překvapená obsluha nebyla schopna oddělit naši skupinu od zahraničních cyklistů, což bylo naší výhodou, protože jsme byli přednostně obslouženi. Pak již následovaly samé sociální jistoty. Na Říjišti nás příjemně občerstvil docent doktor inženýr (což jsme se dozvěděli později) a bylo patrné, že z něj prýští duchovní a pozitivní energie. Ta nás nabila pro následující cestu tak, že bouřková mračna se nám vyhýbala v dosahu pouhého jednoho kilometru (spočítal Petr K.). Závěrečný sjezd na přívoz byl adrenalin sám o sobě. Dnešní etapa se zdála většině velmi krátká, což bylo cílem. Pevně věříme, že nám správa Národního parku Šumava nepošle fakturu za zbroušený asfalt, který si možná přivezou tři kurzanti až do Tábora.